Jiříkovo vidění

Proběhl další ročník Mafie v Brně, stejně jako loni jsem se účastnil i já. Letos začínalo 133 hráčů a skončilo jich …

Moje první oběť Z. Š.

Hned po prvním setkání mafiánů z Brna na půdě pedagogické fakulty MUNI jsem dostal kartičku s fotkou a denním programem mojí první oběti. Byla jí slečna Z. Š. Studentka jisté brněnské veterinární vysoké školy. Po prvním prohledání internetu po návratu z nevinné návštěvy kavárny spojenou s konzumací bílého vína jsem nenašel žádné podstatné informace. Nenašel jsem další fotky, přesnou adresu a dokonce ani telefon této slečny. Po dlouhém bádání na místním Facebooku jsem se dostal k jejímu profilu. Ten byl veden pod zkomoleným jménem (ale poznat se dala). Tak jsem se hned v počátku týdne vrhnul do jámy lvové a ztratil se v areálu jedné určité univerzity.

Moje oběť mě asi spatřila, nicméně jsem mátl dále. Vytvořil jsem si falešný profil na facebooku, kde hlavní roli hrála legálně stažená fotka z Commons Wikipedie a falešné jméno. Ozval jsem se jí a ona se přiznala, že si myslela, musím podotknout, že správně, že po ní jde ten kluk, který stál před vrátnicí a všechny si prohlížel a ne ta holka z FB. Já ji tehdy ještě nepoznal. Pozval jsem ji i na kávu, nechtěla jít. Škoda, mohlo to být rychlejší.

O pár dní později jsem se již vrhnul přímo k jisté aule, kde milá oběť měla přednášku, nestihl jsem před profesorem vlézt dovnitř a to se mi stalo nejspíš osudné, čekal jsem hodinu, než skončí přednáška, zastavil slečnu, jenž kryla moji oběť či dokonce ji opravdu neznala a čekal dál. Pak skončila přednáška, hrnuly se ven davy a davy krásných děvčat a v tom jsem ji spatřil. Blbé bylo, že ona mě též zaregistrovala a využila znalosti areálu a doslova se rozběhla a pak se mi ztratila. Já na sebe nechtěl zbytečně upozorňovat vytaženou zbraní, tak jsem ji nestíhal.

O týden později jsem opět ráčil zaútočit a věděl jsem, že jdu najisto – i co se nestalo. Moje milá a rozkošná oběť se nejspíše rozhodla nedostavit na přednášku. Nevadilo mi to, bylo venku hezky. Moje zbraň v podobě již mírně zašedlé rukavičky již začínala toužit po použití, ale i dnes se nedočkala. O víkendu přišla změna – rukavička dostála svému a dostala krásnou omlazovací kůru – byla vyprána.

Ale i přes tuto bělostnou kůru se nic nedělo, nebyl čas, byl jsem prozrazen a nějak to nešlo – nikoho jsem tak do konce hry v půli května nezabil.

Můj první vrah

Dlouho se mi neozýval, ten můj první vrah, do teď nevím kdo to je, hned, jak mi napsal první smsku, tak jsem se jal googlit jeho telefonní číslo. Taky mi Google neporadil, ale já se nevzdával, byl jsem sice již značně paranoidní, ale to nevadí. Byl jsem shledán i tím, že vypadám prý dost psychopaticky, když se před školou pořád otáčím (toho si všiml člověk, kterého jsem zatím neznal), ale to mi taky nevadilo. Můj vrah se do školy a ke kontaktování mě dostával pravidelně jen když jsem ve škole nebyl já. Moc jsme na sebe neměli štěstí.

Na konci března se mi na fóru mafie ozvala moje další vražedkyně či vrah, která/ý si mě hodlala dát k večeři. Tu/toho zajímal můj program a říkal/a mi, že můj předchozí vrah mě dost kryl a nechtěl jí/jemu o mně nic říct. Další zprávy od mého vraha či vražedkyně svědčily o tom, že i mafie ctí svátky a odjíždí se rekreovat a dává klid zbraním na velikonoce. Ani já nevraždil.

A potom, jako když utne. Vrazi nikde, času málo, oběti nikde. Zajímavé, ač jsem se choval dosti nápadně a neskrýval jsem se, tak vrah nikde – nesnažil se mě ani kontaktovat. Po skončení hry jsem zjistil i jeho jméno, bohužel jsem jeho a ani moji oběť nepotkal.

Afterparty

Nakonec jsem se dočkal, od začátku hry jsem čekal, kdy zemřu – kdy na mě sáhne smrt. Pořád nic, nemohl jsem chodit na záhrobní party, musel jsem žít život živého mafiána. Nevadilo a tak jsem se 11. 5. vydal do restaurace Bigbít v Brně a potkal mrtvoly i živoucí vrahy. Dokonce přišli i Donové všech brněnských mafiánských skupin. Jistí mafiáni dokonce rozšířili počet členů svého vedení.

Více bych se nerad rozepisoval – pouze můžu říct, že druhý ročník byl opět super a rád se zúčastním dalšího ročníku, doufám, že se budu moci zúčastnit i brněnského Assassina. Ještě odkaz, zabíjel jsem pod brněnskou Mafií.

Když v prosinci loňského roku byla uspořádána konference české wikipedie a já se jí pasivně zúčastnil, tak se mi to líbilo. Lidé, kteří se točí okolo národní verze wikipedie jsou fajn a navíc sdílejí stejnou myšlenku – myšlenku toho, že k myšlenkám by měl existovat volný přístuo a ti lidé se tímto řídí. Mnoho z nich píše často i velmi obsáhlé články na různá témata, tyto se stávají články dobrými a často i nejlepšími. Někteří pořádají konference, shánějí sponzorské dary, shánějí místa pro přednášení či přednáší a účastní se výstav. Jen za poslední rok se konalo několik přednášek na téma české wikipedie, které přednesl wikipedista Packa.

Packa také rád fotí, stejně jako spousta dalších wikipedistů, na Wikimedia Commons je nahrána spousta fotografií od českých fotografů (odhadem několik desítek tisíc), všechny můžeme použít takřka k jakémukoliv účelu a stačí k tomu pouze uvést správnou licenci. Česká nadace Wikimedia Česká Republika také obdržela peníze z grantů globální nadace Wikimedia Foundation a tyto peníze použila na nákup pobočkového fotoaparátu Canon EOS 1000D (ten je možné si zapůjčit pro nafocení kvalitních fotografií) a také tyto peníze byly použity k proplácení peněz v grantech pro focení českých obcí a měst a focení odborné fotografie. I kvůli těmto grantům byl uspořádán fotoworkshop české wikipedie, ale k němu později.

Tyto granty nám byly v Brně prezentovány ve středu 21. dubna, přijela „delegace“ z prahy (Juan de Vojníkov, Che) a Juan dovezl a představil pobočkový Canon, prezentoval nám „svůj“ grant Vědecké a odborné fotografie a také to, že se v Polsku bude konat celosvětová konference Wikimania 2010. Nakonec se nás v kavárně Scala sešlo místo plánovaných šesti 12 a tak jsme zabrali několik stolů, poznali některé nové tváře a hlavně probrali spoustu problémů české Wikipedie.

Fotografický workshop 2010

O víkendu 23. – 25.  dubna se v Lipnici nad Sázavou konal celkově druhý, ale první víkendový workshop Wikipedie zaměřený na fotografii, práci s fotoaparátem, nastavení fotoaparátu a focení při složitějších podmínkách či s různým příslušenstvím.  Organizátorem byl Packa a přihlášených nás bylo dohromady 11, z toho dva „přednášející“ (Jagro a Spock lone Wolf), každý z přednášejících vedl svoji skupinku – pokročilí a mírně pokročilí či začátečníci. V pátek proběhla diskuze a noční focení kolem lipnického hradu.

Nemůžu mluvit za skupinu začátečníků, ale všichni, kteři si Jagra poslechli, vypadali spokojeně a podle mě i dost nadšeně. Nás „pokročilé“ vedl a svojí techniku nám prezentoval Spock lone Wolf – wikipedista, jehož obrázky už několikrát byly „obrázkem dne“ na Commons. Jeho foto výbava byla opravdu vynikající a i jeho technika či náhled na samotné kreativní focení se mi zamlouvaly. Ukázal nám, jak správně použít přechodové filtry při focení proti sluníčku, jak správně použít blesk či více blesků a také nám předvedl a nabídl možnost si vyzkoušet, jak se fotí ve fotostanu. Jako bonus nám ukázal focení s teleobjektivem na fotopušce, prostě dokonalý.

Tato přednáška se konala v sobotu dopoledne, po vydatné snídani v penzionu U české koruny, kde jsme byli ubytováni (tento penzion lze jen doporučit), jsme se vydali na oběd směrem do Dolního Dvora, kde samozřejmě nebyla restaurace. Nakonec jsme obědvali ve Světlé nad Sázavou v restauraci s vtipnou růžovou fasádou se zelenými doplňky, obsadili jsme ji téměř celou a někteří z nás seděli na zahrádce, zde jsme probírali veskrze technické věci české wikipedie a designové stvůrnosti českého světa.

Po tomto obědu jsme se rozjeli do míst, která nebyla nafocena na Commons a jali se je vyfotit, já jel s kolegou Danny.B směrem ku Žďáru nad Sázavou a k jeho dominantě – ke kostelu Zelená hora. Na tomto místě jsme s Dannym strávilinějakou dobu a našli spoustu pozoruhodností a zjisitli jak fotí kompaktní superzoom – doufám, že některé rady a informace Dannyho potěšili. Cestou tam i zpět jsme probírali českou wikipedii, architekturu, design a podobné záležitosti. Sobotní večer se vezl na rytmu povídání a předávání informací o výletech. Dorazili jsme samozřejmě poslední.

Nedělní ráno proběhla prezentace vybraných fotografií a jejich kritika a hodnocení od Spocka i jiných, po projetí fotek od všech zúčastněných jsme se naobědvali, šli vyfotit lipnický hrad ze střechy sousední budovy a někteří se vydali ještě na památník odposlechu do lipnických lomů. Pak proběhl odjezd do různých částí republiky.

Shrnutí a moje názory

Samotný workshop se mi velmi líbil, poznal jsem některé nové wikipedisty, jejich názory, jejich přístup k „dělání“ wikipedie a také jejich náhled na svět. Naučil jsem se některé další fotověci a hlavně si zkusil práci s externím bleskem a s dalším příslušenstvím. Tohle mě utvrdilo, že mě čeká nákup některých filtrů a to ideálně s držákem Cokin či obdobným.  A co udělat lépe? Psal jsem i Packovi, že by bylo fajn, kdyby si na samotné focení vzal každý aspoň trošku pokročilý některého ze začátečníků a tomu v praxi říkal co je na co dobrého a on by si to mohl ihned zažít a zkusit. To se ukázalo dobrou výukovou metodou.  Příště doufám pojedu zas, stálo to za to.

mobilní rozhraní Foursquare

Jistě znáte Foursquare, pokud ne, tak není takový problém si to zjistit z různých zdrojů – ať už u mě (článek Jak používat Foursquare.com) nebo třeba na blogu Marka Lutonského (článek Foursquare: možná mi něco vysvětlíte a k němu náležící diskuze). Případně si na webu Foursquare.com sami ověříte, jak tato služba nebo hra funguje. Stručně je to takový geocaching po restauracích a typická služba, kam obsah přidávají sami uživatelé. Zvláště si tuto službu mohou vychutnat uživatelé komunikátoru BlackBerry nebo např telefonů iPhone či těch, které mají operační systém Android. Pro ty existuje oficiální klient – pro Windows Mobile zatím ne. A to je ten hlavní problém.

Ono, jakýs takýs program existuje, nicméně není oficiální a dokonce ani není veřejně ke stažení a co je nejhorší, ohlasy na něj nejsou vůbec pozitivní. Bohužel. Tak jsme my někteří, kteří jsme majiteli telefonů s WM nuceni používat webové rozhraní pro mobilní telefony, které by nebylo vůbec špatné, kdyby fungovalo. Jeho hlavním problémem je častá nedostupnost, občasné nefungování v mobilní Opeře a co je to špatné – jeho nefunkčnost při zadávání textů do formulářů a jejich odesílání.

Mějme modelovou situaci, přihlásíme se do mobilního rozhraní, to se většinou povede. Posléze zkusíme vyhledat nějaké restaurační nebo jiné zařízení a při odeslání tohoto formuláře tlačítkem „check-in“ jsme opět vráceni na tento formulář. Bohužel bez vyhození jakékoliv chybové hlášky a bez jakéhokoliv vysvětlení. Toto se často opakuje a tak to velmi znepříjemňuje práci s touto jinak naprosto úžasnou službou.

Mimochodem, tato služba má celkem snadno pochopitelné API, s jehož pomocí lze vytvářet mash-upy a nebo další aplikace. Bohužel se snad nikdo ještě plně nechopil aplikace ve WM a mně se do toho také moc nechce. A asi bych na to neměl čas, nervy a chuť. Jako příklad krásné aplikace, která je navázána přímo na Foursquare si můžeme vzít Look4square od Martina Hassmana. Je to mash-up Google map a venues z Foursquare. Zobrazíte si své okolí a hned vidíte, co kde již je. Existuje i mobilní verze.

A proč písu i o Martinovi Hassmanovi? Martin Hassman bude v pátek (9. 4. 2010) od 14 hodin přednášet na FI o geolokaci, kde se jistě o Foursquare zmíní. Vizte aktuality FI.

Žena z kmene Murziů: zdroj Wikipedia.org, autor: MauritsV

Asi před měsícem mi Adam řekl, že se 31. 3. koná u nás ve škole přednáška fotografa a cestovatele Jiřího Kolbaby, to jsem ještě nevěděl kdo to je a o čem tak může přednášet. Jen mi Adam říkal, že ho zná, že je dobrej a že je od nich tj. z Uherského Hradiště. Tak jsem si to uložil do telefonu a dál se tomu moc nevěnoval, před pár dny jsem se teda podíval kdo to je, co dělá a postupně i o čem bude přednášet. U nás ve škole přednášel o Etiopii.

O Etiopii jsem věděl, že to je veskrze křesťanská výspa v Africe, na tuto zemi mě namlsal už článek Bohdany Rambouskové (Etiopie: jediný křesťan nehodil kamenem). Ta tam byla se svým manželem Štěpánem v rámci dovolené z dobrovolnické práce pro UNESCO v Jemenu. Kdo nečtete Arabia Felix, tak děláte chybu – silně doporučuju. Mimo jiné tam Bohďa psala i o kávovém obřadu, který byl zmíněn i na dnešní přednášce. A to bych taky chtěl zažít – etiopské kafe jsem už pil, to zas jo, ale ne při kávovém obřadu.

Přednáška pana Kolbaby začínala po třetí hodině, naplánovaná byla do šesti a ty tři hodiny uběhli opravdu rychle, učebna C02 byla plná k prasknutí, což mě mile a hodně překvapilo. Nečekal jsem u nás ve škole takový zájem o cestování a focení po nějaké Etiopii. Zvlášť, když to porovnám s mnohem menší návštěvností mnohem exotičtějších zemí na fakultě přírodovědy MUNI.

Pan Kolbaba zahájil promítání zhasnutím a zobrazením mapky, abychom viděli kudy budeme vlastně putovat. Etiopská vysočina je oblastí jižní Etiopie v okolí řeky Omo, kde jsou náhorní plošiny, velmi úrodná půda a spousta velmi bizarních kmenů. Mimo jiné mě zaujaly obrázky spousty přírodních divů, kde až oči přecházely ze zelené barvy. Tam by se to fotilo. Nicméně pak Kolbaba fotil hlavně lidi a obličeje, však nám i říkal, ať fotíme lidi a děti a ať se nebojíme přijít blíž a komunikovat. Stačí prý úsměv a ideálně nějaký drobný peníz.

Prošly i nějaké fotky květin či dopravních nehod, řidiči prý jezdí jako hovada. Nicméně, co mě zaujalo asi nejvíc – strašně zajímavé byly hlavně kmeny západně od řeky Omo. Je to prý jedna z mála krajin, kde jsou lidé ještě nenakažení západní civilizací. Proběhly i fotografie typických žen s mnohacentimetrovou deskou v dolním rtu, proběhly fotografie obřadně nalíčených žen a mužů a také fotografie žen či mužů s obrovskými trsy korálků kolem krku a tak. V celé této oblasti se rádi zdobí i skarifikací (jizvením a sypáním popela do ran).

Po skončení přednášek proběhlo pár rychlých dotazových soutěží a pak přišly na řadu otázky z publika. Já se ptal na to, jak ty ženy s deskou v puse jedí, prý si to vyndávají a dělá jim to problémy, cílem mého dalšího dotazu bylo písmo. To jsem neznal a až teď jsem se na něj podíval. Příklad: የኢትዮጵያ ፌዴራላዊ ዲሞክራሲያዊ ሪፐብሊክ – toto znamená Etiopská federální demokratická republika.

S dnešní přednáškou jsem velmi spokojen, prý se chystá na podzim další a na ní bych se taky rád ukázal a znova si to poslech. Pan Kolbaba nicméně přednáší relativně často a většinou v Brně. Více na jeho stránkách.

Když jsem se rozhodoval, které si koupím domény, tak jsem si řekl co mě baví a případně co může být často a hodně hledané na Google. Koupil jsem asi před rokem několik domén, stolni-fotbalek.cz byla mezi nimi.

Téměř rok se s touto doménou nic nedělo a někdy v prosinci jsem se tedy rozhodl, že tam něco nahraju. Vybral jsem si styl magazínu či blogu a použil CMS systém WordPress, ten mám rád a naprosto mi vyhovuje. Po dlouhém zkoumání na jiném projektu jsem vybral pár pluginů, které se hodí a taky krásné stromově zelené téma.

Jedním z pluginů, které jsem nasadil byl All in One SEO, ten mi zajišťuje relativně velmi vysoké pozice ve vyhledávání na Google, po svázání s účtem Google Analytics a Google Webmaster Tools vidím odkud a kam mi přichází návštěvníci. Po napsání článku o mistrovství světa ve fotbálku se objevily návštěvy i z Francie – tam se konalo mistrovství.

SEO je vlastně základ pro návštěvnost blogu či magazínu, je to to známé upravování adresy stránky na internetu do podoby čitelné lidským okem (typicky www.jiri-sedlacek.cz/rubrika/clanek místo www.jiri-sedlacek.cz/stranka.php?id=546). Hned to vypadá lépe.

Jedním z hlavních důvodů, proč jsem spustil tenhle projekt, který mě sem tam i baví je ten, že mě zajímá jak funguje Google AdSense – zatím jsou výdělky v tomhle reklamním systému bídné až nulové, což se zatím dá čekat, ale co už, třeba se to zlepší. Zvlášť, pokud mi sem tam tady a neboj jinde kliknete na reklamu.

Tak tedy, stolní fotbálek je blog pro lidi, kteří rádi hrají a nebo sledují stolní fotbálek – já ano, co vy?

Když jsem to tady zakládal, tak jsem si řekl, že sem tam budu reagovat na nějaký články, který budu mít chuť komentovat nebo jinak s nimi polemizovat a bude to na delší text.  Tak zde a tady bude první reakce na jistého zajíčka – jeho jméno je Pavel Králíček. Jistě bude velmi rád za odkaz -> těší ho velký pagerank na jeden z jeho mnoha blogů. Z některých z jeho blogů jsem získal pocit, že ho vzrušuje metoda GTD (což je fajn a dobře, ale nevím, zda mu něco říká samotný time management a jemu podobné věci), ale zas si nejsem úplně jistý, že tvorba mnoha a mnoha blogů je v souladu s GTD. Ale to je jedno. Chci reagovat hlavně na článek nazvaný O komentářích z blogu Pavel Králíček.cz.

Už v prvním odstavci sám přiznává, že ví o svém měnění názorů. Mimo jiné píše:

Každý zastánce blogů vámm řekne, že blogy jsou na rozdíl od všeho jiného “dvoustranné médium”. Že obsah blogů tvoří z poloviny i komentáře a jde právě o onu interakci mezi blogerem a komentátory.

Leda tak v nějakém ideálním vesmíru.

Pravda je taková, že komentáře většinou nestojí za nic. Tečka.

Buď zažil nějakou křivdu (v komentářích) a nebo je problém zakopán ještě mnohem hlouběji, i já jsem na jednom z článků na Životaměniči komentoval – článek 6 změn v roce 2010 – pro normální lidi, kteří si nehrají na velké manažery v 18 letech a nejsou ve všem in (prostě Moleskine, Péro Parker, Instapaper, Iphone, …) je to článek, který pobaví a vyděsí svoji zoufalostí.

To je teď vedlejší, dál v článku o komentářích zmiňuje, že anonymita internetu škodí – to samozřejmě je děsně dvojsečná zbraň a není to tak úplně pravda. Pokud si Pavel myslí, že některé věci se neříkají anebo aspoň ne tak nahlas, tak je to blbost. Zvlášť ty kritiky v tom článku byly řečeny velice slušně a to nejen ode mě. Hned první komentář je dlouhý, obsažný a vše vysvětlující.

A samozřejmě, můžete s autorem nesouhlasit bez jakýchkoliv argumentů – není to až tak špatné, máte na to všichni právo, ať anonymně nebo neanonymně. Pokud to autor nechce ustát, tak se má bránit, to Pavel zkusil a asi to nezvládl.

Pokud je tedy čte…

Z třetí části článku opět přímo číší zoufalost a nedokonalost člověka, pokud není schopen akceptovat to, že se mu rozšiřuje dané publikum a nebo dokonce komentují i jiní lidi, než které „osobně“ zná a nedovede si představit jejich blogy, tak je to špatný. Opět to svědčí o tom, že GTD není ideální metoda pro člověka, který není schopný vést ani příjem komentářů do své duše.

A ano, samozřejmě o zpětnou vazbu nepřijde – ale omezí ji a i ti, kteří třeba chtějí diskutovat a jeho články si přečtou, protože se líbí (což tady opravdu není tím důvodem), odejdou. Ale to nevadí. Jemu ne, nám ne.

Po tweetu pana Lutonského jsem se rozhodl taky zkusit Foursquare, rád zkouším nové věci a jsem na ně vždy velmi zvědavý. Stejně jako na Foursquare jsem byl kdysi zvědav na Google Wave (naprosto netuším o co googlu šlo a k čemu by to jako mělo být dobrý, nepomohly mi ani modelové situace) a nebo třeba na „nový“ Facebook, zde jsem z Facebook roadmapy částečně věděl co mě čeká. Sice jsem nevěděl jak to dopadne, ale věřil jsem, že dobře. Dopadlo to, narozdíl od Google Wave, dobře – a co Foursquare?

Foursquare.com je na anglické wikipedii definována jako sociální (společenská) služba, která je založena na zjišťování polohy a jako aplikace pro mobilní zařízení a také jako hra. Uživatelé „check-in“ určitá zařízení (restaurace, kavárny, kina, letiště) a po spárování s jinými službami mohou svoje názory a tipy posílat přes Twitter či Facebook mezi své přátele. Samotné „check-in“ v restauraci probíhá pomocí mobilního webového prohlížeče a mobilního rozhraní Foursquare.com anebo pomocí aplikací pro mobilní platformy. Check-in znamená prostou návštěvu, která může být zvýhodněna – asi jako první nebo snad jediný podnik, který používá tuto funkci je středomořský restaurant Como na Václavském náměstí v Praze. Jistě znáte Matesolu (Matouš Petráň, manažer restaurace Como), ten také využívá Foursquare.com.

Moje poznatky pochází z posledního týdne, kdy jsem začal aktivněji používat Foursquare a přidávat i podniky, které nebyly založeny. V ČR ještě není databáze podniků rozsáhlá, nicméně i v Brně jsem již narazil na některé podniky, které kdosi uložil. Bohužel, zde narážím na jeden z problémů – jak mám zjistit, kdo ten podnik v systému založil? V týdnu jsem ale byl i v Praze, kde je míst, které již Foursquare.com zná více, například jsem se Check-inoval ve Starbucks v OC Chodov.

A proč používám Foursquare.com? Protože mě baví zkoušet nové věci a mám částečně i rád statistiky všeho v mém životě.

Služba se mi velmi líbí, nicméně by chtěla dodělat – přinejmenším by se hodila funkční aplikace pro Windows Mobile a třeba i doladěné problémy, o kterých píše Marek Lutonský ve svém článku o Foursquare.com.

Skončilo zkouškové a to mohlo znamenat jen to, že ochutnáme nějakou další specialitu. Tentokrát jsme měli chuť na nějaké maso, jedním z návrhů od začátku byla nová specialita z Españoly – Steak z Argentinské hovězí roštěné na grilu, podávaný s pečenou bramborou, plněnou restovanými houbami, slaninou a bylinkovým máslem.

Tentokrát jsme se vydali na večeři ve čtyřech lidech, tří z nás si dali zmíněný steak, čtvrtý si dal kuřecí prsa na banánu (další specialita). Příchod v pořádku, byli jsme usazeni ke stole pro čtyři, fajnové. Přístup obsluhy milý, stále se ptali co chceme, jak to chceme, zda je vše v pořádku. Po příchodu a usazení nám byly doneseny lístky. Obluhující slečně to docela slušelo, ale měla takový zvláštní přízvuk.

Vybrali jsme si tedy steaky a láhev rýnského ryzlinku (někteří pivo), opět přišlo martyrium s ochutnáváním vína – jak já mám poznat, že to je dobré nebo ne. Chutnalo mi, tak to prošlo a navíc celkem v pořádku. Víno bylo bílé a dobré.

A maso? Bylo to tzv. médium. Takže středně propečené, měkký a taky dobrý, jen ho podle mě bylo docela málo. Brambora byla skvělá, trošku vydlabaná a plná hub, prostě bájo. Moc dobré to bylo.

Dnes jsem udělal velkou chybu a poslouchal jsem v noci přenos z poslanecký sněmovny. Už začátek byl opravdu vtipný, zažil jsem ještě konec pověstného pozměňování návrhů. Jedni hlasovali, že zruší 170. bod programu, dalšímu to udělalo chybičku, tak si šel stěžovat. Tak se hlasovalo o tom, zda mu to hlasování nešlo (no jo, důvěra sněmovny ve sněmovnu). A pak přišel další, že mu svítilo zelené tlačítko červeně a pak už mu na něj nešlo zmáčknout. Tak se znovu hlasovalo o tom, že mu to špatně svítilo.

Poslanec Michal Doktor: Už při pohledu na hlasovací zařízení bylo patrné, že budu nucen zpochybnit předchozí hlasování, přestože mé tlačítko označené jako A, tedy zelené, svítilo červenou barvou, tak v průběhu sčítání hlasování zhaslo a už se mi nepodařilo znovu hlasovat. Proto zpochybňuji předchozí hlasování. Děkuji.

A pak se to ještě zopáklo, jeden si přečetl, že hlasoval jinak, než chtěl, tak to změnil. Ti lidi musí opravdu hulit dobrej matroš, protože tohle fakt není normální. A to nebyly všechny perly, při pročítání stenoprotokolů z posledního hulení, ehm sezení, jsem narazil i na tohle.

Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Děkuji. Předpokládám, že pan poslanec Škromach vědom si možnosti, které mu dává jednací řád, chce zpochybnit hlasování, protože s ničím jiným vystoupit v tuto chvíli nemůže.

Poslanec Zdeněk Škromach: Děkuji, paní předsedající. Ačkoliv tento návrh zákona pro mě není žádný problém, problémem je to, že je zařazen jako první bod v tomto návrhu programu, takže samozřejmě budu podporovat jeho zařazení a jeho projednání, ale v této chvíli zpochybňuji svoje hlasování.

Tady třeba vidíme, kterak pan Škromach (rudý ČSSD, předseda výboru pro sociální záležitosti, vystudovaný elektrotechnik a zkušený mistr údržby), zpochybňuje hlasování, aby prostě někoho nasral. Ano, je to zhovadilost, ale co od něj čekat. Ano, myslím si o něm, že je to, řekněme, nekompetentní osoba.

A co bylo nejhorší a motivovalo mě k napsání tohoto pamfletu? Hned prvním bodem v řádném jednání této schůze bylo jednání o senátním návrhu zákona o účastnících protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu, už samotné jednání senátora, který začal tím, že je rád, že po dvou letech od požádání o jednání o tomto zákonu ve sněmovně, se to konečně povedlo. Chvilku mluvil, slušně, jako člověk. Domluvil a hned první husto chlap jednatel vystoupil poslanec Hojda (KSČM, rudej až na půdu). Ten se odvážil na půdě sněmovny o projevu senátora ČR říct, že se jednalo o fašounský projev. Ještě jak to píšu, tak se ve mně vaří krev, jak taková rudá svině může být stále mezi poslanci? Neřešme, co si Sokolovští komunisté zvolili, to mají!

Poslanec Pavel Hojda: Dámy a pánové, právě jsme v některých pasážích vyslechli typicky fašounský projev. Jenom mi v tomto projevu scházelo, aby se navrhlo, že všichni komunisté – bývalí, současní i budoucí – byli internováni do táborů.

Zdroje

1. Stenoprotokol z tohoto jednání, 29. 1. 2010, Poslanecká sněmovna

Znáte to sami, jdete se někam najíst, dát si něco dobrého a třeba máte i náladu dát obsluze vysoké dýško a chvíli posedět. Třeba já rád chodím do brněnské restaurace Española, když tam jdu, tak mám náladu tam i utratit nějakou tu korunu a vždycky si k tomu i dáme rádi víno. A k vínu se často hodí i voda, ideálně neperlivá – nebo z kohoutku.

Už dokonce i Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR usoudilo, že zapojení restaurací do projektu Kohoutkovou? Stačí říct! je fajn a a pomůže to jak tomuto sdružení, tak restauracím a hlavně to potěší samotné návštěvníky restaurací.  V článku Pane vrchní, prosím kohoutkovou sdružení uvádí, že podle hygienických testů je voda stáčená z kohoutku často čistší a hlavně zdravější než voda balená, která musí projít stáčením, balením a hlavně konzervováním. Uvádí se, že balené vody obsahují nadmíru dusitanů i dalších látek, vody stáčené (kohoutkové) v zmíněném testu prošly všechny bez problémů.

Ve výše zmíněném článku se také operuje s číslem 102, tolik má být po Praze rozeseto restaurací, které nabízejí k pití stáčenou vodu, mezi jinými jsou to i hotely InterContinental nebo Jalta.  Podle webu Kohoutkova.cz existují i další restaurace mimo Prahu, pro mě je zajímavá oblast Moravy, kde toto sdružení operuje v několika restauracích převážně ve Zlíně či Olomouci.  V Brně zatím není žádná taková restaurace, která by byla zařazena a zařaditelná do seznamu kohoutkových restaurací.

Nicméně, určitě tento seznam neví o všech restauracích, které dobrovolně a na své vlastní triko začaly nabízet stáčenou vodu v karafách ke každému jídlu. V Třebíči vím o jedné restauraci, která s touto nabídkou přišla jako první a už tomu bude nějaký čas. Tou restaurací je HoPr Pub v židovské čtvrti v Třebíči. Když jsem tam přišel poprvé a donesli mi džbán s vodou s citronem, tak mě to potěšilo, ale obával jsem se, že budu muset chtě nechtě platit. Nemusel jsem a bylo to velice příjemné osvěžení k obědovému menu.

Bylo to první místo, kde jsem viděl nabídku kohoutkové vody a i to nás, kromě skvělého jídla, dobrého prostředí a příjemné obsluhy přinutilo vrátit se a utratit tam další peníze. Teď jen doufám, že takových restaurací bude přibývat, protože komu by se chtělo platit za třetinku vody téměř tolik (a často i více) jako za půl litru stáčeného piva.